press

Archa

10. 10. 2006, strana 16

Vzpomínky na Koreu

Markéta Kučerová, TOM 9922, Arachne, Praha

Letos v srpnu jsem měla možnost jako člen Youth Exchange Programu mezi Koreou a Českou republikou, zúčastnit se cesty do Jižní Koreje. „Mladická delegace z České republiky na pozvání Korejské vlády“ jak hlásal nápis na našem autobuse, krásně sestavený naší průvodkyní, česky mluvící Korejkou Čong, se skládala z deseti zástupců organizací zastřešených Českou radou dětí a mládeže (ČRDM).

Svou návštěvu jsme započali u Českého velvyslance v Soulu, který nás seznámil se zvyklostmi a tradicemi Korejců, pokračovali jsme návštěvou v sídle korejské vlády, v kanceláři odboru mládeže. Všechny korejské organizace pracující s dětmi a mládeží jsou řízeny a financovány vládou. Například skauti fungují jako jeden z mnoha volitelných zájmových kroužku ve škole a vedoucími jsou učitelé. Navštívili jsme sídlo skautů a dále Národní korejské centrum mládeže rozsáhlý komplex pro mládež se všemi vymoženostmi od hvězdárny, přes atletický stadion, klášter, hipodrom, kino a divadlo až po stanový tábor. Zajímavá byla návštěva Hajá Centra – střediska výuky alternativní kultury, prohlídka Korejské Národní univerzity umění či exkurze v Samsung Electronics.

Korejci tráví většinu času v práci, po práci jdou s kolegy z práce na večeři, účastní se pracovních večírků, jezdí s kolegy z práce na dovolenou a všichni společně bydlí na sídlišti, kde si jejich děti hrají s dětmi kolegů z práce.

Jeden celý den jsme trávili v korejské domácnosti, což byla výborná příležitost pochopit tamní mentalitu. Teprve tady jsem si uvědomila, jak jsou naše světy na pohled podobné a přitom tak odlišné. Naše hostitelka mluvila docela obstojně anglicky, naučila se to prý z rádia, pak uměla ještě Čínsky a trochu japonsky (anglicky se tu domluvíte velmi obtížně, se starší generací výjimečně, s mladší obstojněji). Při prohlížení fotek z táborů se zarazila nad fotkou dětí v indiánských oblečcích a podivila se, že žijí indiáni v Evropě; myslela, že dříve sice žili v Severní Americe, ale i tam se už přece asimilovali...Vyprávěli jsme jí o Karlu Mayovi, ale myslím, že to moc nepochopila.

Vyspělost technologií jsme postřehli už při příjezdu na letišti, když se nechytil ani jeden z našich „moderních“ mobilů. Každý Korejec třímá v ruce mobil, ve kterém si muže pouštět filmy, sledovat sportovní přenosy nebo oblíbené seriály, fotit se ze všech stran, platit v obchodě a ovládat uklízecího robota. Vize měst budoucnosti se zde uvádí v realitu, staví se zde stavby nerůznějších stylu, barev a tvarů.

Byli jsme dokonce i na turistickém pochodu. Vyjeli jsme kousek za Soul, do nadmořské výšky asi 150 metrů, kde začínal národní park Bukhan. Připadala jsem si tam jako ve Švýcarské horské vesničce; ušli jsme asi jeden kilometr a pak se vrátili zpátky. Měli jsme skvělého průvodce, mistra hry na listí a znalce korejské flóry, takže jsme si odnesli plno pěkných poznatků. Měli jsme štěstí, že byl všední den: potkali jsme jen pár čilých důchodců – v neděli stojí na stezce fronty korejských rodin na výletě.

Nezapomenutelné zážitky jsme si odvezli z buddhistického kláštera Naesosa, kde jsme strávili několik hodin lepením lampiónů, učením se základům meditace a meditací samotnou, snídaní asi nejdelší v mém životě, příprava nádobí a servírování trvalo bezmála hodinu a konzumace byla pro někoho možná dost traumatizujícím zážitkem, dle hesla ani zrnko nesmí přijít nazmar, museli jsme vypít i vodu po mytí nádobí.

Korejci jsou hrdí na své památky. Bohužel jim jich moc nezůstalo: co nezničili Japonci, to zničila Korejská válka. Mají bohatou kulturu, obzvláště hudbu – měli jsme příležitost zahrát si na tradiční nástroje i vyzkoušet si tradiční korejské kroje. A také se naučit korejskému stolování a okusit tradiční pokrmy. Hlavně „kimči“, zkvašenou listovou zeleninu okořeněnou pálivou paprikou podávané jako příloha úplně ke každému jídlu. V žádné korejské domácnosti nechybí „kimčovač", přístroj velký asi jako pračka.

Dlouho jsme dumali nad tím, proč zde jezdí pouze auta šedé, černé, bílé a stříbrné barvy, dozvěděli jsme se, že je to tradice, kdo má auto jiné barvy je něčím výjimečný a tyto auta jsou dražší.

Z Koreje jsem si odvezla spoustu nezapomenutelných zážitků. Jedině škoda, že jsme nepoznali blíže, jak místní organizace fungují v praxi. Až na letišti pří odjezdu jsme potkali skautíky, kteří vypadali, že jedou na výpravu. Jeli na víkend do Číny.


Archa 6/2006, zpravodaj o výchově a využití volného času mládeže


autor: Markéta Kučerová

další články